Máme v Česku skutečně možnost říkat otevřeně svůj názor? A existují témata, o kterých lidé raději nemluví, protože se obávají reakcí okolí, zaměstnavatele nebo sociálních sítí?
Právě na tyto otázky se zaměřil nový výzkum Českého rozhlasu a Centra pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu AV ČR. Jeho cílem bylo zjistit, jak lidé v Česku vnímají svobodu projevu, kde podle nich leží její hranice a zda se jejich ochota vyjadřovat mění podle toho, zda mluví v soukromí, nebo veřejně.
Výzkum se věnoval také konkrétním tématům veřejné debaty. Zjišťoval, o čem mají lidé pocit, že mohou hovořit bez obav, a kde naopak vnímají možné omezení. To nemusí mít jen podobu právního postihu. Může jít také o smazání příspěvku na sociální síti, problémy v zaměstnání nebo odmítnutí ze strany přátel, rodiny či širší veřejnosti.
Český rozhlas bude výsledky postupně představovat v sérii článků a rozhovorů, které budou vycházet od poloviny června do začátku letních prázdnin. Na této stránce budeme odkazy na jednotlivé díly průběžně doplňovat.
První díl: Svobodu projevu máme, bez hranic by ale být neměla
První článek série ukazuje, jak česká veřejnost vnímá současnou podobu svobody projevu. Bezmála 70 procent dotázaných si myslí, že se lidé v Česku mohou na veřejnosti vyjadřovat svobodně. Zároveň však většina respondentů připouští, že ani svoboda projevu nemůže být zcela neomezená. Hranice podle nich mají existovat především tam, kde výroky podněcují k násilí nebo nenávisti, ohrožují bezpečnost či zasahují do fungování demokracie. Zatímco tvrdou kritiku politiků veřejnost tedy většinou připouští, výrazně odmítavěji hodnotí například zpochybňování holokaustu nebo projevy vyzývající k násilí a rasové nenávisti.
Výzkum rozdělil českou společnost do čtyř skupin podle toho, zda lidé považují veřejnou debatu za svobodnou a jak přísná pravidla by pro ni podle nich měla platit. Dostupná je též kalkulačka svobody slova, kde se po zodpovězení 14 otázek dozvíte, kam patříte na mapě postojů a k voličům které strany máte v téhle otázce nejblíž.
Celý článek si můžete přečíst zde.
Druhý díl:Nenávist není názor
Druhý díl se věnuje tomu, kde české soudy vymezují hranici mezi chráněnou svobodou projevu a trestným jednáním. Na konkrétních případech ukazuje, že politická kritika má velmi silnou ochranu, a to i tehdy, když je přehnaná nebo obsahuje nepravdivá tvrzení. Jinak ale soudy posuzují výroky, které mohou vyvolat vážné obavy, podněcují k násilí nebo šíří nenávist vůči určitým skupinám lidí.
Článek propojuje výsledky výzkumu s případy, kterými se v posledních letech zabývaly policie a soudy. Přibližuje tak, jak se pravidla svobody projevu uplatňují v praxi a proč není rozhodující jen samotný obsah výroku, ale také jeho kontext, dosah a možné následky.
Celý článek si můžete přečíst zde.
Třetí díl: Lze v Česku otevřeně mluvit o soužití s Romy?
Třetí díl se zaměřuje na to, jak lidé v Česku vnímají veřejnou debatu o soužití s Romy. Část společnosti má pocit, že se o tomto tématu nedá mluvit otevřeně, aniž by člověk riskoval kritiku nebo odmítnutí okolí.
Článek ale zároveň ukazuje, že volání po svobodné debatě může někdy sloužit jako záminka pro šíření stereotypů, předsudků nebo otevřeně nenávistných výroků. Výsledky výzkumu tak odhalují napětí mezi právem vyjadřovat vlastní názor a potřebou chránit menšiny před diskriminací a nenávistí.
Celý článek si můžete přečíst zde.
