Jan Vávra z oddělení Lokálních a regionálních studií v nedávném vydání čtrnáctideníku A2 píše [placený přístup] o tématu zahrádkaření v době pandemie. Odmítá představu zahrádkaření jako pozůstatek socialismu a spíše ho představuje jako „samozřejmou součást života mnoha lidí a zároveň o činnost, která posiluje naši potravinovou suverenitu“. Česko jako „zahrádkářská velmoc“, kdy alespoň malé množství ovoce či zeleniny v Česku pěstuje 40 až 45 procent domácností, nezapadá sice podle Vávry do bombastických novinových titulků, hlásajících, že Češi během pandemie propadli zahrádkaření, přesto však lze hovořit o dopadech pandemie i v této oblasti. Zatímco před pandemií zahrádkářů sice neubývalo, ale v průměru pěstovali méně druhů potravin, v roce 2021 se tento průměr začal zvyšovat. „To potvrdily i zkušenosti z Českého zahrádkářského svazu poukazující na častou přeměnu okrasných záhonů na produkční,“ popisuje Vávra rostoucí popularitu pěstování potravin.
K nejzajímavějším změnám však podle Vávry docházelo ve vědě, médiích a politice. Řada výzkumů z poslední dekády totiž ukázala, že je neudržitelný pohled na zahrádkaření v Evropě jako na přežitek socialismu a výraz chudoby. „Současné sociologické, ekonomické či geografické interpretace zahrádkaření kladou mnohem větší důraz na nefinanční motivace včetně radosti z pěstování a sdílení potravin a poukazují na podobnost zahrádkářů v různých zemích,“ vysvětluje Vávra. Připomíná také obrat v médiích, která o zahrádkaření začínají referovat spíše jako o samozřejmé součásti života podstatné části společnosti. A zmíněná politika? V minulém roce byl přijat zahrádkářský zákon, který tuto činnost definuje jako veřejně prospěšnou a například ukládá veřejné správě, aby zahrádkaření podporovala.
V současnosti, jak Vávra ukazuje na datech z výzkumu PAQ Research Život k nezaplacení, který se mimo jiné věnuje finanční situaci domácností, můžeme navíc očekávat další mírný nárůst v oblibě pěstování potravin. „Je také možné, že finanční motivace bude hrát větší roli než dříve. Nicméně výzkumy z Česka ukazují, že samotná možnost mít vlastní čerstvé a zdravé potraviny je nejdůležitější motivací, jež převažovala nad finanční stránkou věci i v časech ekonomické recese,“ popisuje kulturolog.
Zahrádky podle Vávrova textu není třeba vnímat jako prostředek k dosažení potravinové soběstačnosti, ale spíše jako cestu k potravinové suverenitě, a také jako zelené oázy měst, plnící důležité mikroklimatické funkce, případně rozšiřující biodiverzitu. „K pěstování jsou přitom potřeba jen dvě věci: know-how a prostor. Základní zahrádkářské znalosti se v české společnosti stále udržují a předávají z generace na generaci. O svůj prostor musí ale zahrádky zejména ve velkých městech bojovat,“ uzavírá svůj článek Vávra.
--
Jan Vávra také koncem listopadu připojil svůj komentář do článku Na tom, že je na Zemi osm miliard lidí, nezáleží. Pro planetu je zásadní, odkud jsou a jak se chovají na serveru Czech Crunch. Podle něj Česko patří k zemím, které planetu zrovna nešetří. „Je ale nutné uvažovat nejen o rozdílech mezi ekologickou či emisní náročností života v jednotlivých státech, ale i o rozdílech uvnitř států. Poslední výzkumy naznačují, že rozdíly uvnitř jsou důležitější než rozdíly mezi státy. Velkou roli samozřejmě hraje bohatství. Emise nejbohatších skupin obyvatel v jednotlivých státech jsou obecně největší právě díky jejich nejvyšší spotřebě a životnímu stylu,“ vysvětluje Vávra.
Vědci / vědkyně
