Události 17. listopadu 1989 vyústily před 35 lety v pád komunistického režimu. Jak lidé hodnotí život před a po roku 1989? Co nás spojuje v dnešní době a co zbylo z revolučních ideálů? V pořadu Jak to vidí… diskutovala socioložka Paulína Tabery, skladatel a zpěvák Michael Kocáb a historik Michal Stehlík.
Respondenti v šetření CVVM odpovídali na otázky týkající se moderních dějin. Z výsledků přitom vyšlo období první republiky a listopad 1989 nejpozitivněji. Rozdíl v odpovědích je znatelný i ve vztahu ke konkrétnímu státnímu svátku. A roli hrála i osobní zkušenost s historickou událostí.
Zatímco mnozí respondenti mají podle Tabery vlastní vzpomínky na sametovou revoluci, mladší generace se spoléhají na přiblížení tématu skrze školní výuku. V kontextu reakcí těch, kteří listopad 1989 nezažili, lze potom nalézt dva přístupy. Pro část mladých je revoluční období něčím odcizeným, zatímco ostatní vnímají tento konkrétní historický milník jako velmi důležitý a s pozitivním dopadem. Obraz často tvoří vyprávění pamětníků a školní výuka.
V každé generaci dochází k hodnotovým a názorovým přeměnám a mladá generace tak dnes řeší jiná témata než generace jejich rodičů. Z toho důvodu bylo třeba změnit některé otázky v průzkumu, aby lépe odpovídaly současnosti, například téma ekonomické transformace. Michael Kocáb k tomu dodává, že například téma životního prostředí, které bylo v roce 1989 taktéž živé, by mohlo sloužit jako pomyslný most mezi generacemi.
Předpoklad, že společnost je rozdělená, není zcela pravdivý. Z výzkumů CVVM totiž vyplývá, že se společnost v mnoha ohledech shodne: Zejména v tématu životní úrovně před a po listopadu 1989, svobody pohybu nebo svobody slova. Tabery pokračuje, že sametovou revolucí Československo, respektive poté Česká republika a Slovensko, vstoupilo na pole globalizovaného světa a bylo třeba najít nějaké ukotvení. Rychlý vývoj a přístup informací dal vzniknout novému způsobu boje, který se dnes označuje pojmem hybridní válka a je velmi jednoduše využitelný k ovlivňování společnosti.
Hybnou silou revolucí, i té z roku 1989, byli studenti a umělci. Historik Stehlík polemizuje, zda mají tyto skupiny významné postavení ve společnosti i dnes. Z historické tradice má česká společnost velkou důvěru ve svou kulturní elitu. Studenti jsou tedy sice prvotní hybnou silou, ale upozorňuje, že ta je poté převzata „rutinéry“. „Garibaldi patří na barikádu, ale ne do parlamentu,“ vyzdvihuje metaforicky současnou i historickou zkušenost. Kocáb reaguje: „Základní hybnou silou byly tři skupiny: občané, jejichž síly se komunisté obávali, studenti a herci, jako hecující síla, a nakonec řídící organizace, např. Občanské fórum“. Všichni diskutující se ale shodují, že v současné době jsou tyto motory revolucí názorově roztříštěné a jejich mobilizace je tudíž složitá.
Kritika současného systému není nutně touhou návratu k předchozímu režimu. Z průzkumů vyplývá, že z drtivé většiny lidé o návrat ke komunismu nestojí. Nespokojenost je často spojená s aktuální situací, jako např. během pádů vlády, korupčních kauz apod. Lidé mají všeobecně dlouhodobou důvěru demokracii. Skupina, která demokratický systém vnímá ambivalentně, reflektuje nedostatečné zapojení do občanské společnosti. Je pak na politické reprezentaci, aby tyto lidi více zapojila a ukázala jim výhody demokracie.
Celý díl pořadu Jak to vidí... naleznete online. Paulína Tabery rovněž diskutovala na téma Sametové revoluce v Událostech, komentářích na ČT24.
