Některé frakce se o Istanbulské úmluvě vyjadřují jako o zbytečné, Nyklová však v rozhovoru uvádí, že z výzkumu vyplývá zásadní deficit prevence domácího násilí a naprostá nedostatečnost zaměření se na jeho oběti, v čemž by byla právě Istanbulská úmluva nápomocná. Současný systém podle ní rozhodně neulehčujenastolování agendy a apelu na voliče, přičemž dodává, že „česká veřejnost naprosto jednoznačně vnímá tuto problematiku jako něco, co je potřeba řešit, jako něco, co se týká většiny naší společnosti”.
Na základě výzkumů socioložka uvádí, že vnímání problematiky domácího násilí je do určité míry generační záležitostí, mezi obyvateli měst a obyvateli vesnic naopak nijak znatelný rozdíl ve smýšlení o tomto tématu není. Vývoj společnosti ve vnímání těchto činů se však dle Nyklové pomalu ale jistě mění a téma je vnímáno jako stále závažnější. Ukazuje se, že tendence obviňovat za takové násilí jeho oběť postupně opadá.
Istanbulské úmluva se právě tématu znásilnění rozsáhleji věnuje a úzce souvisí také s účinnou prevencí takových činů – s takovou prevencí, která u nás schází. „V momentě, kdy začnete mluvit s lidmi, kteří tento typ násilí zažili či zažívají, tak velmi často zaznívá to, že jim chybí dostatek informací, že ani nevěděli, že to, s čím se potýkají, je domácí násilí,“ říká Nyklová a dodává, že naše zákonodárství nepokrývá v této problematice vše, což mimo jiné dokazuje právě i chybějící definice znásilnění či domácího násilí ve Sbírce zákonů.
Záznam celého rozhovoru je dostupný online (čas vysílání 7:49:20).
Vědci / vědkyně
