Akademie věd ČR publikovala článek Panelstory po česku aneb Příběh tuzemských sídlišť očima vědců, který přibližuje proměny českých sídlišť a bourá přetrvávající stereotypy o panelových domech. Na téma vývoje sídlištního bydlení a jeho současného významu promluvila socioložka Zuzana Ferenčuhová, která se dlouhodobě sociologii měst věnuje.
Relikty socialismu, nevzhledné králíkárny, ale také docela obyčejná a funkční místa k životu. Na panelové domy má v Česku názor téměř každý – není divu, když v nich bydlí téměř třetina domácností. Sídliště tak nejsou okrajovým fenoménem, ale jedním z nejrozšířenějších typů bydlení v zemi. Jak se jejich podoba i společenské vnímání proměňovaly, připomíná i text Akademie věd věnovaný „panelstory“ po česku.
Počátky panelové výstavby sahají do první poloviny 50. let, kdy se začaly ověřovat nové stavební technologie umožňující rychlou a standardizovanou produkci bytů. V kontextu poválečné bytové nouze šlo o pragmatické řešení, které mělo zajistit střechu nad hlavou co největšímu počtu lidí. Pro mnohé domácnosti znamenalo přestěhování do bytu s ústředním topením, koupelnou či balkonem zásadní posun v životní úrovni.
S postupem času se však vedle praktických přínosů začala ozývat i kritika – mířila na uniformitu staveb, nedostatek služeb i nehotovou infrastrukturu. Už v 70. letech se ale ukazovalo, že pohled odborníků a zkušenost obyvatel se nemusí překrývat. „Doboví experti často považovali sídliště za monotónní, nepřívětivá, chaotická a nepřehledná. Sami obyvatelé však v dotaznících tyto domněnky nepotvrzovali a celkově byli k mnoha aspektům života v panelácích méně kritičtí, než se předpokládalo,“ podotýká Ferenčuhová.
Po roce 1989 se očekávalo, že panelové komplexy čeká postupný úpadek. Realita však byla jiná. Byty se privatizovaly, domy procházely rekonstrukcemi a veřejná prostranství se postupně upravovala. Zásadně se proměnila i demografická skladba. „Zatímco za socialismu v nich žilo jen minimum starších osob, nyní tvoří lidé ve věku nad pětašedesát let významnou část tamního obyvatelstva,“ vysvětluje vědkyně. Sídliště tak dnes čelí výzvám spojeným se stárnutím populace i proměnou nároků na služby a veřejný prostor.
Proměnil se také každodenní život. Dříve sloužily byty často především k přespávání a víkendy znamenaly odliv obyvatel na chaty či chalupy. „Tato sídlištní rutina se ale výrazně proměnila,“ konstatuje socioložka. Pandemie covidu-19 navíc přiměla mnoho lidí objevovat bezprostřední okolí svého bydliště a intenzivněji využívat místní zeleň či společné prostory. Někteří si teprve tehdy uvědomili potenciál prostředí, v němž žijí.
Panelová sídliště tak dnes nelze vnímat pouze jako architektonický relikt minulosti. Jsou stabilní součástí městské struktury, která se vyvíjí spolu se společností. V kontextu současné bytové situace navíc znovu vystupují do popředí jako relativně dostupná forma bydlení. Sociologický pohled přitom pomáhá oddělit zakořeněné představy od každodenní reality a ukazuje, že příběh českých sídlišť zdaleka není uzavřen.
Celý článek naleznete na webu avcr.cz
Vědci / vědkyně
Související publikace
Slavomíra Ferenčuhová: Sociologie města 20. a 21. století.
2016, Nešpor, Zdeněk R.
