Tomáš Hoření Samec v podcastu mluví například o ustálení normy vlastnického bydlení v rámci diskursu bydlení. „V průběhu nultých let [21. století] se začal ustavovat hypotéční trh. (...) Lidé si začali zvykat, že standardní cestou k bydlení je vzít si hypotéku a že jim při tom vypomůže rodina,“ vysvětluje Hoření Samec. Zmiňuje roli privatizace a akumulace majetku, která tuto mezigenerační výpomoc umožnila.
„Je zajímavé propojení finančního systému a intimního, tedy rodiny, kdy obojí funguje v kooperaci. Lidé nejsou z hypotéky na třicet let nadšení a dluh vnímají stále jako něco podezřelého, když do toho ale vstoupí rodina a je schopná dluh pojistit, tak je to bráno jako zodpovědná cesta. Související diskurs se začal postupně utvrzovat v tom smyslu, že státní politika je explicitně i implcitně nastavena tak, aby podporovala dualitu toho, že buď existuje soukromé vlastnické bydlení, nebo nájemní, a nebo nějaký zbytek obecního bydlení, které je chápáno jako nějaké reziduum. A že je to tak správně. Ve strategii bydlení, kterou vydává MMR, je uvedeno, že bydlení by mělo být věcí jednotlivce a rodiny, a teprve když si objektivně jednotlivec toto nemůže poskytnout, tak by instituce měly vypomoci,“ popisuje. Bydlení je tak chápáno jako cosi zásluhového, o co by se veřejný sektor neml starat. Podle Hořeního Samce zároveň soukromé příběhy lidí, kteří se vydali cestou hypotéky, rezonují s obecně sdíleným předpokladem, že nájemní bydlení je jen přechodovou fází před vlastnickým bydlením. To je často – zejména v rámci středních společenských vrstev – vnímáno jako završení osamostatnění se.
Hoření Samec v podcastu popisuje také vlastní výzkumy, kterými se zabývá v rámci své badatelské činnosti v Sociologickém ústavu AV ČR, ve druhé části rozhovoru se potom věnuje tématu dostupného bydlení a krizi bydlení. Celý podcast je dostupný online na webu či v přehrávači níže.
Facebook
X
Tweets by SociologickyNewsletter